Nemji-logo-inverted

Historie ICT Nemocnice Jihlava

Popis oddělení

Z historie Výpočetního střediska OÚNZ / Nemocnice Jihlava

Do OÚNZ Jihlava jsem nastoupil po ukončení vysokoškolského studia na ČVUT v Praze v roce 1984. Studoval jsem specializaci lékařská elektronika, která se v té době v Praze otevírala jednou za dva roky. V tehdejším Okresním ústavu národního zdraví jsem se lékařské technice věnoval jako třetí vysokoškolák nelékař. Služebně nejstarší byl tehdy ing. Josef Svátek, který se ale věnoval administrativě a pracoval na technickém odboru ředitelství OÚNZ. Jeho starostí byly nákupy zdravotnické techniky a vše, co s tím souviselo. Druhým profesním kolegou byl ing. Jaroslav Bártl, který se věnoval opravám některé techniky a jeho doménou byla hlavně domácí elektrotechnika používaná v nemocnici i jednotlivými zaměstnanci. Lékařská elektronika, tak jak jsem ji studoval a jak ji chápeme dnes, byla tehdy v Jihlavě v plenkách. Skoro bych řekl, že si se mnou  můj zaměstnavatel nevěděl rady.

Všechno zlé bývá i k něčemu dobré. Do nástupu na vojenskou jednoroční službu jsem absolvoval tzv. kolečko po všech odděleních, které alespoň okrajově používaly elektroniku. Tedy hlavně ARO, JIPky, chirurgii, internu, a také nukleární medicínu, hematologii a biochemickou laboratoř. Rentgenologické oddělení bylo tehdy prakticky výhradně spravováno přímo techniky od dodavatelů. V té době v celém OÚNZ nebyl ani jediný počítač, nebylo ani CT či NMR, většina diagnostické techniky byla postavená na analogových technologiích. Mám na mysli například monitory EKG, EEG, analyzátory v laboratořích či zobrazovací techniku na RTG či na oddělení nukleární medicíny.

Po návratu z vojenské služby se mnoho změnilo. Hlavně došlo k personální obměně ve vedení nemocnice a OÚNZ. S novým vedením, které bylo tehdy samozřejmě velmi provázáno se stranickou strukturou, přišla ale i snaha najít nové přístupy a hlavně ukázat výsledky v rámci tzv. přestavby. Najednou se podmínky změnily jako mávnutím proutku. Nastoupil jsem jako technik na oddělení klinické biochemie, kde popravdě nebyl další technik potřeba. Vše excelentně zvládal tehdejší vrchní laborant Jaromír Meduna, který měl obrovskou zkušenost a také byl nesmírně manuálně zručný. Já jsem ale dostal volný úkol podívat se, co by se dalo dělat jinak a s novými technologiemi nejen v laboratořích.  Tehdejší ředitel OÚNZ Dr. Zeman i technický náměstek Ing. Havran mě nechali, ať přicházím s novými nápady a nesnažili se mne nijak brzdit, tedy s výjimkou peněz.  O těch jsem rozhodovat nemohl. Nicméně shodou okolností i na dalších odděleních byli v té době ambiciózní lékaři, kteří svým tehdejším šéfům chtěli k jejich větší či menší radosti ukázat, že dovedou něco nového. K jedné z prvních věcí patřilo zavedení implantací kardiostimulátorů.  Dr. Pavel Svítil a Dr. Jaroslav Šihan mne oslovili se žádostí o technické zabezpečení tehdy v Jihlavě nového výkonu a já se toho s radostí ujal. Postupně jsem na sebe začal soustřeďovat všechny aktivity týkající se nových postupů a technologií. Dnes už úsměvně působí moje nadšení, když se v nemocnici objevil první tehdy osmibitový mikropočítač z produkce JZD Slušovice. Snažil jsem se zajistit novou techniku, jak to jen bylo možné. Nákupy přes tehdejší TUZEX a přes prodejny s použitým zbožím, postupné nákupy osmibitových počítačů TESLA pro jednorázové nasazení pro laboratorní výpočty, až po tehdejší neuvěřitelné problémy s nákupem techniky ze zahraničí. To by bylo na samostatné vyprávění.

Někdy na přelomu roků 1986/87 sílí myšlenka na vytvoření  samostatného oddělení, které by se věnovalo jenom lékařské elektronice a nastupujícím počítačům. Nevím přesně kdy, ale jednoho dne toto oddělení vzniklo a já jsem měl to štěstí, že jsem stál v jeho čele, a neštěstí, že jsem byl také jediný zaměstnanec. Lidé nebyli, takže to byl ke všem aktivitám další úkol. Sehnat a přesvědčit budoucí spolupracovníky, že ta práce má smysl a budoucnost. Z tehdejšího Podniku výpočetní techniky se podařilo přetáhnou kolegu a excelentního technika Vladimíra Pánka, z účtárny přišla neuvěřitelně nadšená a rychle se učící Jaroslava Vítkovičová a z pražského Institutu mikroelektronických aplikací konstruktér ing. Milan Vilímek. Celkem nesourodá parta, která šla dělat něco zajímavého a nového, za minimální platy. Dostali jsme k dispozici jednu buňku v tehdejším pavilonu dlouhodobě nemocných, ve čtvrtém patře, které bylo tehdy užíváno rehabilitačním lůžkovým oddělením.

Laboratorní informační systémy, od osmibitových počítačů po první PC, počátky elektronické komunikace s jednotlivými pracovišti, postupné vytváření ekonomických agend, nasazení PC v diagnostice a terapii, to všechno vznikalo na zhruba padesáti čtverečních metrech, na kterých jsme klopýtali o kabely, techniku, různá rozhraní a stohy odborné literatury. Výsledkem byly nejen desítky různých zlepšovacích návrhů, za které jsme byli oceňováni a zváni na různá nemocniční i universitní pracoviště či jeden světový patent, ale hlavně neuvěřitelně dobrý pocit z práce a z vytvořeného kolektivu.

Po listopadu 1989 jsem z oddělení odešel do soukromého a později do veřejného sektoru. Vzpomínky na začátky v OÚNZ Jihlava, na tehdejší kolegy a kolegyně nejen na našem oddělení, na všechny, kteří se na našich aktivitách podíleli, mne ale stejně provázejí dodnes.

V Praze 12. 4. 2011

František Dohnal

prezident Nejvyššího kontrolního úřadu

 

Doplnění po dotazu na upřesnění:

K patentu – tehdy prakticky nebylo možné mít patent, ten získával socialistický stát. Autor dostal tzv. autorské osvědčení. V tomto případě má číslo 240218, vydal ho Úřad pro vynálezy a objevy v Praze dne 15.3.1988. Držitelem  je František Dohnal, Jihlava Název: Zařízení pro synchronizaci prokládání řádků u scintigrafické diagnostiky.

Ostatní jsem si neschovával. Spousta přípravků ke kardiostimulaci, „interfejsy“ k laboratorním přístrojům, „udělátka“ k PC, to byly desítky věcí…

Patent – Popis vynálezu k autorskému osvědčení je k nahlédnutí zde